Můj kamarád udělal pro časopis Beverage & Gastro (č. 11-12, vyjde teď v listopadu) rozhovor s p. Hodulou i s fotkami jeho a jeho dílny... Nenechte si ujít, pokud to někoho zajímá. Ukázku přikládám:
Dýmku může dělat každý...
---------------------------------
Na dýmkařských internetových fórech se jméno Pavla Hoduly přetřásá už řadu měsíců. Takřka bez výjimky se tam objevují pochvalné až obdivné ohlasy: nad řemeslnou kvalitou, tvarovou invencí, ochotou, solidností a skromností výrobce… Sám jsem si zvědavě od něj dýmku koupil a musel jsem dát diskutujícím za pravdu. A jelikož se o dýmkaři málo ví (na jednom z velkých webů o dýmkách u nás stojí doslova „informace o něm jsou kusé“), rozhodl jsem se vydat do Opavy, abych utajeného dýmkaře uviděl na vlastní oči. Přivítal mě nečekaně mladý, sympatický člověk a zavedl mě přes zahradu svého domku do sklepa, kde se dalo posedět a poklábosit a kde se také skrývá celá dílna. Vonělo to tam dřevem, tabákem a kávou.
Nemůžu se nezeptat – jak jste se k dýmkám dostal?
Původně jsem stolař a o dýmkách jsem toho moc nevěděl. Představte si, že sem je ani sám nekouřil. Před lety mě oslovil pan Huška s tím, jestli bych se nechtěl do dýmek pustit – měli tehdy s dr. Stanislavem firmu Moravia Pipe. Kdyby jejich podané ruky nebylo, nikdy bych se asi k dýmkám nedostal.
A je cesta od stolu k dýmce snadná?
Pořádně jsem se zapotil. Zpočátku to byla hrůza a nasekal jsem celou řadu omylů. Asi nejvíc mě potrápilo, než jsem se naučil dýmky navrtat. Až když jsem je přemohl, pustil jsem se sám do kouření.
Dneska máte internetový obchod a dýmkaři s napětím očekávají, kdy se tam změní zboží…
To moc předbíháte! I tahle cesta byla dlouhá. Já nejdřív jen prodával svoje výrobky Mostexu, pak jsem měl krátce jakousi svoji první značku, Avion. Pod značkou Hodula prodávám svoje dýmky teprve dva roky. A to výhradně přes internet…
Ale také vaše dýmky prodává dýmkař Jan Zeman z novozélandského městečka Nelson. S tím jste se dal dohromady jak?
Jako častokrát hrála svou roli především náhoda. Měl jsem nějaké svoje dýmky v Karlových Varech v hotelu Kolonáda. On je tam uviděl a nějak si zjistil, kdo je dělal a zavolal mi domů. Já zrovna seděl u televize a sledoval seriál Třicet případů majora Zemana. Dovedete si představit, jak ve mně hrklo, když se z telefon ozvalo „Tady Honza Zeman…“ Zpočátku jsem si myslel, že jde o nějakou recesi. Ale pak jsme se domluvili a dneska „zastupuje“ moje dýmky v zahraničí.
Víte, když jsem si u vás objednával dýmku, zaujalo mě, že přišla jen tak – žádné poštovné, přibalený plátěný sáček i stojánek, a k tomu poznámka, ať ji vrátím, kdyby se mi nelíbila, a pokud se mi líbí, ať zaplatím. Je to jedna z věcí, o které se na internetových kuřáckých fórech hodně mluví, všichni jsou z toho paf. To máte takovou důvěru ke každému? Řekl bych, že to dnes zrovna obvyklé není…
Mám, a zatím se to vyplácí, jen jednou se mi stalo, že mi jeden člověk nezaplatil. Ale třeba se mu stalo něco zlého a nemohl, kdo ví. A pak, dýmka se vám přece musí líbit, to přece není jednorázové zboží. Nemůžete koupit zajíce v pytli.
Děláte jen dýmky, co jsou součástí vašeho katalogu?
Kdepak, občas si někdo přeje nějakou zvláštní, osobitou dýmku – už jsem dokonce dělal i dýmku ve tvaru srdce. Nebo si někdo pošle nákres, jak by ji chtěl, a pak to společně doladíme. A teď třeba dělám celou řadu dýmek pro členy jednoho dýmkařského klubu: sedmdesát dýmek, jedna jako druhá. Co však nedělám, jsou kopie cizích nápadů. Když mi někdo pošle fotografii třeba Krškovy dýmky s tím, ať mu udělám repliku, nepochodí. Tu a tam zato opravím starou, zapomenutou dýmku. Někdo najde na půdě kufr po dědečkovi a vytáhne ty staré dýmky na světlo. Po chvilce práce jsou z nich znovu krasavice.
Kuřáci vašich dýmek si pochvalují jednak tvary, tak kvalitu. Kde berete inspiraci?
Já už snad ani žádnou nemám, nemyslíte? Ale vážně, to vždycky tak nějak vyjde z konkrétního kusu dřeva – a free-handy vlastně dělám radši než klasické tvary. Jenom někdy mě to popadne – experimentoval jsem třeba se stříbrným prstýnkem s kamínky. Dýmka se líbila, ale stříbro časem zajde, bude potřeba ho přeleštit. Tak jsem se pustil do chirurgické oceli, ta nezajde.
A kvalita? Musíte mít dobrý materiál, já kupuju bruyer v Itálii, v kvalitě „extra“ nebo také „plateux“, a náustky buď v Itálii, nebo – když náběhem roku dojdou – tak v Mostexu. A zbytek je poctivá práce. Ta se nedá ošidit, jinak je to na dýmce hned vidět. Na hrubou práci tady mám, jak vidíte, stařičký soustruh Magdeburg...
...a tuhle „zubní vrtačku“ máte na co?
Na povrchovou úpravu, dokážu s ní podobné věci jako s pískováním.
Jeden můj kolega říká, že vaše dýmky pozná na první pohled, jsou to prý takové „vylamovače zubů“. Na internetu jsem si zase přečetl glosu jednoho kuřáka nad vaší dýmkou, napsal ji, když mu přišla poštou a on s ji rozbalil: „Takový kotel jsem opravdu nečekal, až do něho nacpu tabák, tak budu přepadávat dopředu...“
Doufám, že to mysleli v nadsázce… Já vím, obecně dělám rád velké dýmky, malou u mě najdete výjimečně. A také nerad lakuju, radši používám karnaubský vosk, s ním se dá dosáhnout vysokého lesku. Časem se sice trochu otře, ale to se dá lehce napravit. A komory zásadně nevytírám – vždyť by si zákazník mohl myslet, že před ním ukrývám nějaký kaz. Když má dřevo vadu, dá se to napravit, ale takovou dýmku vždycky prodávám levněji a upozorním na to.
A znáte se s ostatními dýmkaři? Stýkáte se?
Moc ne, prakticky se s nimi neznám. Víte, to je ošemetné – jeďte někam a okukujte dílnu. Každý má svoje know-how a to si tají.
Takže mi asi žádný trik ze zákulisí neprozradíte?
Ale coby ne. Třeba čepy, ty dělám momentálně teflonové. Jsou měkčí a nezlomí se. Běžný čep často pád dýmky na tvrdou zem nepřežije, praskne.
A s kuřáky vašich dýmek se stýkáte?
Hlavně přes e-mail nebo telefon, osobně přijde málokdo. Jsem rád, když jsou spokojení, a potěší mě, když se ozvou. Ale abyste kvůli tomu, co povídám, a také kvůli tomu internetovému obchodu nenabyl dojmu, že jsem nějaký počítačový mág – naopak, já s počítačem vlastně vůbec neumím. O programování webu, změny na něm, fotografování dýmek atd. se mi starají kamarádi. Aktualizuju málo, a tak jsem překvapen, jak moc to lidi sledují a jak to, vlastně takovým samospádem, bez reklam, funguje. Občas se stane, že nějaká dýmka dlouho visí a nedaří se ji prodat. A pak ji prodáte a vzápětí se ozve pět zákazníků a chtějí ji taky. Nebo mám zákazníka, co si u mě koupil už pátou nebo šestou dýmku za rok...
Kolik dýmek vyrobíte?
Snažím se to nepřehánět, chci mít čas na manželku, taky mám dvě děti... Běžná dýmka se dá udělat za den, takže když pracujete pilně, máte jich dvacet až třicet do měsíce. Ale nedělají se většinou jedna po druhé, pracuju na nich souběžně: jen se rozhlídněte, kolik jich tady v různém stádiu rozpracování je. Navíc kromě samotné výroby zařizuju pro zákazníky servis - přeleštění dýmky a náustků, opravy náústků a čepů...
Dýmkařství má u nás tradici dlouhou, sahá až někam do 17. století. Je to dneska víc řemeslo, nebo umění?
Ale jděte, nic na tom není, koupíte si přířez, často už navrtaný, chvilku si s tím pohrajete a máte to. Dýmku může dělat každý.
A kdo by chtěl časopis, může objednat tady: http://www.beverageandgastro.cz/bg/archiv/archiv.htm (odkaz vede na archiv, dají se tam vyšťourat i další dýmková témata).