Putování dýmky JantarkyBylo nebylo, ani ne tak dávno tomu, co se dýmka Jantarka vydala na dalekou pouť. Sama by se nikam nedostala, ale protože se stala dýmkou putovní, má a bude mít vždy nablízku ochotné ruce, které ji pomohou.
Prvním přítelem se stal nějaký Ontarios. Nejprve si na jeho podivný nick nemohla zvyknout, ale při klidných a vlahých večerech, jsem jí šeptal do tabáčkové komůrky nicky dalších kamarádů a netrvalo dlouho a docela si mne oblíbila
Jantarka byla pannou přečistou, takže jsem na ni nijak nespěchal. Oboustranná touha ale nakonec zvítězila a naše první splynutí bylo nadmíru uspokojující. Zvlášť jakýsi full virginia flake jí činil velké potěšení. Tolik sladkosti ještě nezažila. Když jsem jí sdělil, že poletíme daleko, předaleko, mnohem dál než za devatero hor a lesů, byla zpočátku lehce nervózní, ale pevný stisk mé hebké dlaně, jí dodával potřebnou jistotu.
V krajině Tunis byla spokojená. Nádherné slunce dávalo vyniknout jejím barvám a protože v této zemi se podobná stvoření nevyskytují, byla královnou, kamkoliv jsme šli. Někteří místní kupci mi za ní nabízeli nehorázné sumy, ale Jantarka již dopředu věděla, že bych ji neprodal ani za stádo velbloudů. Naštěstí nikdo nenabídl stáda dvě.
Jak už to tak v pohádkách bývá, neštěstí nechodí po horách...
Krutá nemoc postihla Ontariose, takže se s Jantarkou neviděli skoro týden. Když už byl jakž takž zdráv, ochořela jeho žena a navíc krutý vítr z "Králíkova" znemožňoval dýmku zapálit.
Byla to těžká zkouška věrnosti a lásky, ale láska je trpělivá.
P.S.
Prostě chlapi, v Tunisu byl vítr jako krá.a, zapálit by nešel ani stoh sena. Blbě mi bylo, že jsem skoro nekouřil. Udělat fotku se mi podařilo a chtělo až doma, ale protože jsem se doléčoval, nic moc.
Dýmka je to krásná, kouří se z ní velmi dobře, opravdu velmi dobře se drží. Moc doufám, že další její kamarád a kamarádi, budou mít větší štěstí a zažijí s ní mnohem více prožitků, než já.
Zdeňku díky za nápad a možnost se tohoto účastnit.
P.S.1.
Doposud jsem se nenaučil vkládat fotky.