Nikdy jsem nekouřil cigarety (ani jednu) a před první dýmkou jsem měl všehovšudy pár "šňupů" a dvě tři cigarilly. Proto mě překvapilo, když jsem si jednou, Z NIČEHO NIC uvědomil, že bych chtěl kouřit dýmku. Žádný z mých příbuzných ji nekouřil a znal jsem všehovšudy jednoho člověka, který ano - je to sice kamarád, ale žádný můj vzor a tak i tento vliv byl irelevantní
Jednoduše jsem se jednou sebral, odešel ze školy, a vrátil se s dýmkou z Baker street. Jen tak. Nikdy mi to nepřestane vrtat hlavou. Známí i příbuzní z toho byli neméně zmatení
Začátky sice byly drsné (asi jako u každého), ale nikdy mě nenapadlo, že bych toho měl nechat. Pak přišla druhá dýmka jako dárek a tak se i frekvence dýmání zvýšila. Nakonec to "skončilo" u Dýmky.tk
Můj už tak zvláštní pevný vztah k dýmce se ještě utvrdil, když mi pomohla s maturitou. Konkrétně se závěrečnou slohovou prací z češtiny. Všech pět zadaných témat k výběru bylo pro mě celkem nepoužitelných a dost jsem tápal (a čas ubíhal...) Pak jsem si v zoufalství vzpomněl na dýmku a bylo to - vyfabuloval jsem tajemný příběh na téma To musím zkusit taky a použil přesně tuto historku, ovšem okořeněnou lehce spiritisticky o Ferdinanda Peroutku
Z čirého zoufalství tak vzikl příběh, díky kterému jsem nakonec dostal jako jeden ze tří ve třídě "výborně". Dýmka mi takto pomohla vydláždit cestu k maturitě "1111" a za to jí jsem dodnes vděčný.