Dýmky resp. fajfky a myslivost patří k sobě od pradávna. Řekl bych že ještě dříve, než vznikly dýmkařské kluby a dýmkařská záliba jako taková. Portrét myslivce byl u mne odedávna spjat s bafající fajfkou, a tak i já beru vždy jednu ze svých dýmek na čekanou, šoulačku či k poslední leči. Zapálená dýmka vždy neomylně ukáže odkud vítr vane a nasměruje lovce tím správným směrem. Ještě se mi nestalo, že by mne na lovu zradila.
A tak i dnes nad ránem, kdy se mlhy válely nad lukama, při šoulačce revírem Pustá Rybná jsem proti větru obeznal průběrného srnce. Popásal se nerušeně na kraji lesa ve vysoké trávě a občas vztyčil svou šedou hlavu, aby se rozhlédl a jistil. Rána na 40 metrů z ruky ve stoje na krk ukončila jeho životní pouť a srnec zůstal v ohni. Krátké zabafání z dýmky a pak se jen mysliveckým obřadem rozloučit a vzdát hold zhaslé zvěři.