Konec srandy. Dneska probereme jedno vážné téma. Už se vám někdy stalo, že byste se kvůli dítěti podělali? Téma samozřejmě nevhodné, ale někdo to otevřít musí. Je potřeba, aby se o tom vědělo. Jako hypoteticky. Jdete s dítětem na dětské hřiště, které je od vašeho domu docela daleko. Už když tam jdete, tak vám podezřele škrundá v břiše, ale vy tomu nevěnujete pozornost, protože musíte hlídat dítě, které se na své koloběžce vrhá pod heslem "zemřít mlád" pod auta na silnici. Na hřišti dítě skotačí a vy se opřeni o plot začínáte kroutit. Nevypadá to s vámi dobře. Zakřičíte hypoteticky na dítě: "Čeňku, musíme domů". Dítě vám oznámí, že domů nejdete a že se radši bude houpat na houpačce. Tak přidáte na razanci a zakřičíte tak akorát, abyste vzbudili autoritu a abyste se zároveň neposrali. "A proč?" zeptá se dítě. Můžeme mu říkat třeba Čeněk. Jelikož je dětské hřiště plné dětí s matkama, nemůžete na něj zařvat: "protože jinak se tady podělám", takže si vymyslíte třeba, že přijela na návštěvu babička nebo tak. Dítě vás bude ignorovat, takže se staženýma půlkama s potem kanoucím vám po čele dobelháte k potomkovi, čapnete ho a zuřivě s ním pospícháte domů. Je třeba si uvědomit, že každý nezvyklý a zbrklý pohyb může být fatální, proto to zuřivé pospíchání je třeba brát s rezervou. Vaše chůze spíš vypadá jako kachna s ptačí chřipkou na konkurzu na baletní vystoupení Labutí jezero. "Zapomněli jsme na koloběžku", poví vám dítě, když ho táhnete ven ze hřiště. "Kašli na koloěžku, koupíme novou. Není čas se s ní tahat," může znít vaše odpověď. Dítě samozřejme nesouhlasí s vaším jednáním a neprojeví ani trochu empatie, proto se vám v náručí začíná vzpírat a řvát. To je nemilé, protože, jak již bylo řečeno, každý nesprávný pohyb může mít nedozírné následky. Co teď? A hele, před vámi je u paneláku takové příjemné husté křoví. To by asi šlo. No ale jak to udělat s dítětem? Nemůžete ho nechat před křovím, protože by zdrhlo. Ostatně ho asi ani nemůžete vzít s sebou do křoví. Zatáhnout na sídlišti za bílého dne řvoucí dítě do křoví, kde si začnete zuřivě sundávat kalhoty, to by nebudilo dobrý dojem u kolemjdoucích. Takže jdete dál. Smutně v duchu zamáváte keříku a věříte, že to dáte. Za deset minut byste mohli být doma. To by ale dítě nesmělo začít zdrhat na druhou stranu. Pak hypoteticky zakřičíte: "Čeňku, neser mě, nebo se poseru," což nemá žádný efekt. Nakonec si dítě sedne na zem a řekne, že ho bolí nohy a že dál nejde. To je ale opravdu nemilé. Křeče v břiše kulminují, vy cítíte, že z vás co nevidět vyjde něco hrozného a jestli to nepůjde přirozeně, tak se vám to vyvalí bokem a dítě vůbec nespolupracuje. Nechápe vaši bolístku. Každá minuta je nekonečná. Každý ušlý metr je vykoupen litry potu, bolestí v břiše a zuřivým úpěním. Sevření vašich půlek by mohlo drtit diamanty. Dítě pořád někam odbíhá nebo se zastavuje. Tu fascinovaně zkoumá na zemi ploštice, tu běží pod strom hledat žaludy. Už už jste na dohled od domu, když to všechno najednou poleví. Je konec. Nezvládli jste to. Smutný příběh. Stalo se vám někdy něco podobného? Mně teda jako ne. Já jenom, že kamarád povídal, že se mu to stalo. Tak se ptám.
Zdroj:
http://fotruv-denik.blog.cz/