od klasik51 » 23 pro. 2017, 13:30
Vážení přátelé, kamarádi, kamarádky.
Chci Vám všem popřát hezké svátky, pohodičku a klídek.
Hezké dárky pod stromečkem a splněná přání.
A jak už se pomalu stává zvykem, jednu novou pohádku, třeba pro potěchu. Pro Vás, pro všechny.
Klasik51
Maruška.
V lese už bylo sněhu míň, Marušce se do něj tolik nebořily nohy, jako když šla přes louku a pole. Kde to bylo opravdu těžké, propadala se až nad kolena a ještě k tomu za sebou táhla naložené sáňky. Společnost jí dělal neposedný pejsek, kterému říkala Trdlo. Nebyl to hloupý pejsek, jak by jméno napovídalo, byl jenom neposedný a do všeho moc hr. Čistá venkovská rasa, co vesnice měla, to dala. Bílé chlupaté psisko s hnědýma ušima a hnědým hřbetem. Jak Trdlo vyroste, jak bude velký, to čas ukáže.
Když šli přes louku, poskakoval za sáňkami, ale brzy to v hlubokém sněhu vzdal a vyskočil si chytře na ně. Uvelebil se nahoře na pytlích se senem, lehl si, ale pozorně sledoval okolí, uši nastražené, aby mu nic neuniklo. Líbilo se mu tady, měl z té výšky rozhled do dálky. Vtom zahlédl menší stádo srnek, trhl sebou, ale hned si zase lehl. Včas si uvědomil, že v tom hlubokém sněhu nemá naději ani se přiblížit. Věděl to dobře, dokonce ani když sníh není, srnky nedohoní. Zkoušel to mockrát, zrovna nedávno, na podzim, ještě listí opadávalo, pustil se za srnkami, ale brzo to vypadalo, že z něj mají srandu. Chvilku běžely před ním, a když už se mu zdálo, že mu vyskočí srdce z těla ven, tak se zastavil a srnky taky. Trochu se vydýchal a znovu se dal do jejich pronásledování. Srnky se daly do běhu, udržovaly od něj stále stejnou vzdálenost. Nikdy je nemohl dohonit. Vrátil se zklamaně k Marušce, která to celé se smíchem pozorovala: „Ty jsi ale moje trdlo, viď Trdlo? Copak takové tvoje krátké nožičky můžou dohonit ty dlouhé srnčí nohy? Ale příště, až je uvidíš, to zkusíš zase, viď Trdlo?“
V lese už ze saní seskočil a lítal sem a tam, dováděl ve sněhu, skákal do závějí a dělal kotrmelce. Někdy zůstal v závěji ležet a číhal na neviditelného nepřítele, potom vyrazil jako blesk, sníh mu létá od pacek, zahne v nejprudším běhu doleva a hned zase doprava. Posadí se před Marušku, jazyk vyplazený a vrtí radostně ocasem. „Co jsi to honil Trdlo? Zajíce?“ Zaštěkal na souhlas, vyskočil a pelášil zase dál.
Uběhl sotva pár metrů, zastaví se na místě, všechny chlupy naježené. Před ním se na cestě objeví divoké prase, nejmíň desetkrát větší než štěně, dva velké, ostré kančí zuby mu vyčnívají po stranách rypáku. Prase popojde k Marušce, ale to už Trdlo hrdina na nic nečekal a byl zase na saních za Maruškou. Ta se usmála: „Pepo, dlouho jsem tě neviděla, na, pojď ke mně, vezmi si něco dobrého.“ Sáhla do kabátu a vysypala do sněhu pár kaštanů. A Pepa opravdu šel, začal chroupat kaštany a vrtěl při tom ocáskem. Potom se otřel Marušce o nohy, opatrně, kdyby se pořádně opřel, tak by ji povalil. A aniž by se otočil, zmizel mezi stromy. Trdlo seskočil ze sáněk, postavil se vedle Marušky a statečně zaštěkal. „Pojď malej, ať se vrátíme, než bude tma.“
Maruška nebyla už malé dítě, ale ani slečna, bylo jí dvanáct let a narodila se v hájence u vesničky Zvěřenice, kousek od Prachatic. Tatínek byl hajný, proto mohli bydlet v hájence, maminka se starala o domácnost, malé hospodářství a dvakrát týdně chodila poklízet a navařit panu faráři do Záblatí. Před rokem, ano je tomu vlastně rok, minulou zimu se stalo neštěstí, tatínek zemřel. Napadlo hodně sněhu, víc než obvykle, tatínek při obchůzce neopatrně šlápl a spadl do strže. Při pádu si zlomil nohu a široko daleko nebyl nikdo, kdo by slyšel jeho volání, flinta mu při pádu zmizela někde pod sněhem. Už několik dní mrzlo a v noci obzvlášť. Druhý den ho k poledni našli, tělo částečně zapadané sněhem a zmrzlé, nebylo mu pomoci. Flinta se našla až po jaru, když slezl sníh.
Došli kousek pod vrch Šerovna, za Zvěřenickým potokem, tady bylo krmítko, krmelec, který dělal a postavil tatínek. Maruška rozvázala oba pytle a založila do žebříku seno, do korýtka pod ním dala hroudu kamenné soli a vysypala pytlík kaštanů a žaludů. Vzala štěně do náruče, provaz od saní a popošla stranou. „Holky, holky…,holky, holky,“ volala do lesa, tak na ně volával tatínek. A opravdu, vyšli pomalu z houští, věděla dobře, že tam někde jsou. Nejdříve stará srna, opatrně se rozhlédla a vykročila, potom další a další, i srnečci mezi nimi byli. Maruška držela Trdlovi rukou čumák, aby neštěkal. Byla šťastná, takhle z blízka je vidět, to byla její odměna za tu namáhavou cestu sem. Za chvíli se otočila, musí jít, nebo ji zastihne v lese tma a maminka by měla strach. Jenom se ještě zastaví u velkého krmítka pro ptáčky na kraji lesa, tady ho přidělal tatínek na strom podťatý větrem, který ho před několika lety zlomil, a táta hajný strom zarovnal nad zemí, tak aby do krmítka dosáhl. Maruška, když si stoupla na sáňky, také dosáhla, a tak mohla do krmítka snadno nasypat semena slunečnice a pšenici, co měla nachystanou od maminky. Zastávky využil Trdlo a rozštěkal se na strakapouda s červenou čepičkou na hlavě, který byl zavěšený na kmeni břízy a ostrým zobákem doloval červy, štěkání štěněte mu nijak nevadilo, nevšímal si ho, věděl dobře, že je dost vysoko. „Trdlo, jdeme, honem pospěš.“ Ještě se stačila ohlédnout a viděla, jak se ke krmítku slétají sýkorky, konipásci a na krmítku seděla sojka. Z lesa se ozvalo hluboké houkání sovy, jako by chtěla za všechny ptáčky Marušce poděkovat.
Přiběhla domů celá udýchaná a Trdlo si hned zalezl vedle kamen na své místo, byl z toho sněhu nějak zmožený a v tom teple v kuchyni se mu hned zavírala očka. „No to je dost, holka jedna, že jste doma, ještě chvíli a měla bych strach.“ „Jen se neboj maminko, Trdlo by mě ohlídal a přivedl domů.“ „Tohle naše trdlo?“ koukla maminka na spící štěně pochybovačně a postavila na stůl Marušce večeři. Lívance s povidly a bílé kafe ze žita. Maruška se začala smát, koukala, jak Trdlo ve spánku cuká zadní nohou, asi se mu zdálo, jak honí zajíce nebo možná koroptev.
Na hájovně bylo stále co dělat. Byla tady poraněná zvířátka i ptáčci. Když je hajný vyléčil, většinou je zase pustil do volné přírody a v jeho práci pokračovala Maruška. Včera zrovna vypouštěla káně, které našla v lese s poraněným křídlem. Křídlo už se zahojilo, tak ho vzala opatrně do rukavic a posadila za stodolou na plot. Káně chvilku nevěřícně koukalo, hlavu na jednu stranu, na druhou a potom to zkusilo. Roztáhlo křídla a letělo rovnou k lesu. To byla vždycky taková drobná radost, když se nějaké zvíře nebo pták pouštěl do volné přírody. Tatínek by měl také radost, kdyby to viděl, pomyslila si smutně Maruška.
Měla v klecích ještě lejska šedého s poraněnou nožičkou, malého sýčka se zlomeným křídlem a moudrým pohledem jeho velkých žlutých očí. Pokaždé, když k němu přišla, tak ji pozorně pozoroval těma jeho očima. V chlívku byl kolouch, kterého opustila máma nebo ji možná mohl zastřelit pytlák. Od té doby, co srnče přinesla domu Maruščina maminka, se o něj řádně starala jejich koza Barbora, měla ho jako své kůzle. Ostatně to nebylo poprvé, co vychovala srnče. Poslední, kdo tady byl, byl zajíc, měl pochroumanou zadní nohu, asi od pytlákových želez. Maruška ho jednou ráno našla u jejich vrátek, čekal tam, jako by věděl, že tady mu pomůžou. Nijak se nebránil, když se pro něj Maruška shýbla a odnesla ho do chlívku.
Šla do Řepešínského mlýna za kamarádkou, sněhu bylo stále dost, ale už dlouho nepadal nový, tak se vypravila i s Trdlem. Ten měl radost, jako vždycky, když ho Maruška brala sebou. Už byli u řeky Blanice, kousek od mlýna, když uslyšeli nějaký povyk. Trdlo se podíval na Marušku, ta ho vzala do náruče a položila dlaň na čumák, už věděl, že to znamená, že nemá štěkat. U vody byli tři kluci, znala je, pěkní raubíři, nic nenechali na pokoji. Nějak se jim podařilo chytit veverku, ta však bojovala, chtěla na svobodu. Prvního kluka kousla, ten s bolestivým obličejem strčil veverku druhému do ruky a tomu se zakousla do palce. Kluk ječel, jak když ho na nože berou. Třetí jí v tom zmatku popadl, trhl s ní, ale veverka se nepustila, a tak vytrhla klukovi kus kůže i s kouskem palce. Sice měla tlamičku plnou, ale třetího kluka řádně škrábala předními pacičkami. Ten jí nemohl udržet, tak ji hodil vztekle do řeky. To už k nim běžela Maruška s křikem: „Jste pěkní pitomci, co vás to napadlo chytit veverku, proč jste ji hodili do vody, vždyť tam umrzne, utopí se.“ Kluci se jí vysmáli, i když jim do smíchu moc nebylo, drželi si poraněné ruce a utíkali pryč.
Co teď, Maruška chtěla veverku zachránit, doběhla k řece, ale veverka byla daleko, sice náhodou padla vedle kousku dřeva ve vodě, kterého se zachytila, ale celé tělo měla potopené v ledové vodě. Maruška se zoufale rozhlédla po nějaké větvi, našla ji opodál, naklonila se, co to nejvíc šlo, natáhla se klackem po dřevě s veverkou, kdepak, ještě kus chyběl.
Maruška ale netušila, co se dělo pod hladinou. U mlýna odpočíval mladý vodník Copajda, těšil se na večer, měl domluveno s pantátou mlynářem, s čertem z Volovického vrchu a s řepešínským kovářem, že budou večer ve mlýně hrát mariáš. A Copajda hrál mariáš hrozně rád, seděl, pokuřoval svoji zelenou fajfku a těšil se. Vyrušil ho křik na řece, tak tam hned chvátal, viděl zrovínka, jak mu žbluňkla do vody veverka, kousek od hlavy. Když se Maruška zoufale snažila pomoct veverce, napadlo ho, že nenápadně pomůže on Marušce. Nechtěl se ukázat nad vodou, měl strach, že by Marušku vystrašil a utekla by. Prstíčkem pod hladinou poposunul dřevo s veverkou ke břehu. Trdlo běhal po břehu jako blázen a štěkal, viděl vodníka pod vodou, Maruška ho okřikovala, ale marně. Vtom si nevěřícně všimla, že se veverka přibližuje, přidržela se jednou rukou mladého stromku a druhou hrábla po veverce. Má ji!.
Hned ji zabalila do kapesníku a začala ji sušit a dýchat na ni, nejevila známky života. Copajda se spokojeně vrátil ke mlýnu a ke svému karetnímu rozjímání. Vše se událo tak rychle, že mu ani jeho zelená fajfka nevyhasla. Jak Maruška veverku třela, ta najednou začala dýchat a otevřela oči. Nevěděla, že je v dobrých rukou, ale neměla sílu se bránit. Maruška ji strčila do teplé rukavice a vsunula pod kabát, tady ji bude hřát svým tělem, tady jí bude dobře. I když to bylo ke kamarádce kousek, otočila se a chvátala s veverkou domů. „Trdlo, pojď, pojď honem a nezdržuj.“ Trdlo už neviděl vodníka, tak přestal štěkat a rozeběhl se za Maruškou.
Byl Štědrý večer, Maruška přinesla ráno malý stromek z lesa a s pomocí Trdla ho nastrojila, slaměné, dřevěné a perníkové ozdobičky mu slušely. Byly to smutné první Vánoce bez tatínka. Měli vždycky na Vánoce kapra a dárky pod stromečkem. Dnes měli osolené brambory, co maminka uvařila s máslem, a pod stromečkem byl jenom jeden dárek, pro Marušku. Po večeři ho rozbalila, dostala krásnou modrou sukni na léto, s kytičkami. Měla radost, měla, ale… Trdlo začal štěkat a už to slyšela i maminka i Maruška. Zvonec zvonil a stále se blížil. Takhle přeci zvoní spřežení pana nadlesního a už bylo slyšet za dveřmi odfrknutí koně a dupání bot, ve snaze očistit je od sněhu. Dveře se rozevřely a spolu se zimou vstoupil rozesmátý pan nadlesní. „Tak vy moje děvčata, jsem tady. U nás byl ježíšek a něco tam pro vás nechal, že prý už nemá čas se vláčet až sem do hájenky. Tak jsem zapřáhl koně a hned vám to vezu.“
Pan nadlesní měl tatínka moc rád, často se zastavil v hájence na kus řeči a taky samozřejmě služebně. A když byla Maruška ještě malá, houpával ji na kolenou, říkala mu strejdo. Nadlesní začal z košíku vyndávat dárky: „Tady je puntíkatá zástěra pro maminku, tady zimní boty pro Marušku, aby jí nemrzly nohy, když jede se sáňkami se senem ke krmelci. Nemysli si děvče, že to nevím, vím všechno, mně nic neuteče.“ Usmíval se na Marušku a obejmul ji, dobře věděl, že jí chybí tatínkova láska. „A tady něco na zub,“ vytáhl ještě vánočku a obalované kousky kapra. Maminka i Maruška měli při loučení slzy v očích, něco takového nečekaly.