Knížka od klasika

Off topic pokec, protože nejen dýmáním živ je člověk

Moderátoři: Dejmal, Fénix, Sobpeta

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 05 pro. 2017, 09:50

:D
Zdendo máš asi pravdu, trochu jsem to pohledal. Byl fakt dost velký a robustní. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jest%C5%9 ... lesn%C3%AD
Čuměl jsem jak péro ........... takhle z blízka se k němu ve volné přírodě asi člověk nedostane.
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod Yetenek » 05 pro. 2017, 10:59

No, ještě mě tak napadlo - pokud si jestřáb našel cestu až k barákům, tak chová-li někdo v okolí holuby, čekají ho dost velký starosti... :think:
Uživatelský avatar
Yetenek
Člen pipE-clubu
Člen pipE-clubu
 
Příspěvky: 1736
Věk: 61
Registrován: 11 lis. 2011, 09:53
Bydliště: Sadská

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 05 pro. 2017, 11:15

Slepice má každý a holuby ob barák.
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod kovářskej » 05 pro. 2017, 11:21

Tož holubi jsou braní dneska spíš jako škodná, všude seděj, množej se jak trpajzlíci a natentujou kam se vrtnou. Co já se s nima nabojoval na zvonici. V jednom kuse jsem jim musel shazovat a likvidovat hnízda z okenních říms a zadělávat všelijaký ďoury který si v prkenným bednění zvonice vyráběli aby se potforáci dostali dovnitř. Pak se usadily na kostelní věži poštolky a rázem byl do půl roku od holubáků pokoj :clamp: :ok: Ale to je samozřejmě jen můj pohled z úplně druhé strany holubí populace - v dědině je nikdo nepěstoval, byli to divocí věžáci.
Uživatelský avatar
kovářskej
Člen pipE-clubu
Člen pipE-clubu
 
Příspěvky: 2919
Věk: 57
Registrován: 05 říj. 2007, 08:41
Bydliště: Všechlapy , okr. Nymburk

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 09 pro. 2017, 18:04

Chvály není nikdy dost, je krásná. :ok: K3
image_id: 25988

A děkuji Pírtsovi, :ok: on ví :puffy:
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 23 pro. 2017, 13:30

Vážení přátelé, kamarádi, kamarádky.
Chci Vám všem popřát hezké svátky, pohodičku a klídek.
Hezké dárky pod stromečkem a splněná přání.
A jak už se pomalu stává zvykem, jednu novou pohádku, třeba pro potěchu. Pro Vás, pro všechny.
Klasik51

Maruška.
V lese už bylo sněhu míň, Marušce se do něj tolik nebořily nohy, jako když šla přes louku a pole. Kde to bylo opravdu těžké, propadala se až nad kolena a ještě k tomu za sebou táhla naložené sáňky. Společnost jí dělal neposedný pejsek, kterému říkala Trdlo. Nebyl to hloupý pejsek, jak by jméno napovídalo, byl jenom neposedný a do všeho moc hr. Čistá venkovská rasa, co vesnice měla, to dala. Bílé chlupaté psisko s hnědýma ušima a hnědým hřbetem. Jak Trdlo vyroste, jak bude velký, to čas ukáže.
Když šli přes louku, poskakoval za sáňkami, ale brzy to v hlubokém sněhu vzdal a vyskočil si chytře na ně. Uvelebil se nahoře na pytlích se senem, lehl si, ale pozorně sledoval okolí, uši nastražené, aby mu nic neuniklo. Líbilo se mu tady, měl z té výšky rozhled do dálky. Vtom zahlédl menší stádo srnek, trhl sebou, ale hned si zase lehl. Včas si uvědomil, že v tom hlubokém sněhu nemá naději ani se přiblížit. Věděl to dobře, dokonce ani když sníh není, srnky nedohoní. Zkoušel to mockrát, zrovna nedávno, na podzim, ještě listí opadávalo, pustil se za srnkami, ale brzo to vypadalo, že z něj mají srandu. Chvilku běžely před ním, a když už se mu zdálo, že mu vyskočí srdce z těla ven, tak se zastavil a srnky taky. Trochu se vydýchal a znovu se dal do jejich pronásledování. Srnky se daly do běhu, udržovaly od něj stále stejnou vzdálenost. Nikdy je nemohl dohonit. Vrátil se zklamaně k Marušce, která to celé se smíchem pozorovala: „Ty jsi ale moje trdlo, viď Trdlo? Copak takové tvoje krátké nožičky můžou dohonit ty dlouhé srnčí nohy? Ale příště, až je uvidíš, to zkusíš zase, viď Trdlo?“
V lese už ze saní seskočil a lítal sem a tam, dováděl ve sněhu, skákal do závějí a dělal kotrmelce. Někdy zůstal v závěji ležet a číhal na neviditelného nepřítele, potom vyrazil jako blesk, sníh mu létá od pacek, zahne v nejprudším běhu doleva a hned zase doprava. Posadí se před Marušku, jazyk vyplazený a vrtí radostně ocasem. „Co jsi to honil Trdlo? Zajíce?“ Zaštěkal na souhlas, vyskočil a pelášil zase dál.
Uběhl sotva pár metrů, zastaví se na místě, všechny chlupy naježené. Před ním se na cestě objeví divoké prase, nejmíň desetkrát větší než štěně, dva velké, ostré kančí zuby mu vyčnívají po stranách rypáku. Prase popojde k Marušce, ale to už Trdlo hrdina na nic nečekal a byl zase na saních za Maruškou. Ta se usmála: „Pepo, dlouho jsem tě neviděla, na, pojď ke mně, vezmi si něco dobrého.“ Sáhla do kabátu a vysypala do sněhu pár kaštanů. A Pepa opravdu šel, začal chroupat kaštany a vrtěl při tom ocáskem. Potom se otřel Marušce o nohy, opatrně, kdyby se pořádně opřel, tak by ji povalil. A aniž by se otočil, zmizel mezi stromy. Trdlo seskočil ze sáněk, postavil se vedle Marušky a statečně zaštěkal. „Pojď malej, ať se vrátíme, než bude tma.“
Maruška nebyla už malé dítě, ale ani slečna, bylo jí dvanáct let a narodila se v hájence u vesničky Zvěřenice, kousek od Prachatic. Tatínek byl hajný, proto mohli bydlet v hájence, maminka se starala o domácnost, malé hospodářství a dvakrát týdně chodila poklízet a navařit panu faráři do Záblatí. Před rokem, ano je tomu vlastně rok, minulou zimu se stalo neštěstí, tatínek zemřel. Napadlo hodně sněhu, víc než obvykle, tatínek při obchůzce neopatrně šlápl a spadl do strže. Při pádu si zlomil nohu a široko daleko nebyl nikdo, kdo by slyšel jeho volání, flinta mu při pádu zmizela někde pod sněhem. Už několik dní mrzlo a v noci obzvlášť. Druhý den ho k poledni našli, tělo částečně zapadané sněhem a zmrzlé, nebylo mu pomoci. Flinta se našla až po jaru, když slezl sníh.
Došli kousek pod vrch Šerovna, za Zvěřenickým potokem, tady bylo krmítko, krmelec, který dělal a postavil tatínek. Maruška rozvázala oba pytle a založila do žebříku seno, do korýtka pod ním dala hroudu kamenné soli a vysypala pytlík kaštanů a žaludů. Vzala štěně do náruče, provaz od saní a popošla stranou. „Holky, holky…,holky, holky,“ volala do lesa, tak na ně volával tatínek. A opravdu, vyšli pomalu z houští, věděla dobře, že tam někde jsou. Nejdříve stará srna, opatrně se rozhlédla a vykročila, potom další a další, i srnečci mezi nimi byli. Maruška držela Trdlovi rukou čumák, aby neštěkal. Byla šťastná, takhle z blízka je vidět, to byla její odměna za tu namáhavou cestu sem. Za chvíli se otočila, musí jít, nebo ji zastihne v lese tma a maminka by měla strach. Jenom se ještě zastaví u velkého krmítka pro ptáčky na kraji lesa, tady ho přidělal tatínek na strom podťatý větrem, který ho před několika lety zlomil, a táta hajný strom zarovnal nad zemí, tak aby do krmítka dosáhl. Maruška, když si stoupla na sáňky, také dosáhla, a tak mohla do krmítka snadno nasypat semena slunečnice a pšenici, co měla nachystanou od maminky. Zastávky využil Trdlo a rozštěkal se na strakapouda s červenou čepičkou na hlavě, který byl zavěšený na kmeni břízy a ostrým zobákem doloval červy, štěkání štěněte mu nijak nevadilo, nevšímal si ho, věděl dobře, že je dost vysoko. „Trdlo, jdeme, honem pospěš.“ Ještě se stačila ohlédnout a viděla, jak se ke krmítku slétají sýkorky, konipásci a na krmítku seděla sojka. Z lesa se ozvalo hluboké houkání sovy, jako by chtěla za všechny ptáčky Marušce poděkovat.
Přiběhla domů celá udýchaná a Trdlo si hned zalezl vedle kamen na své místo, byl z toho sněhu nějak zmožený a v tom teple v kuchyni se mu hned zavírala očka. „No to je dost, holka jedna, že jste doma, ještě chvíli a měla bych strach.“ „Jen se neboj maminko, Trdlo by mě ohlídal a přivedl domů.“ „Tohle naše trdlo?“ koukla maminka na spící štěně pochybovačně a postavila na stůl Marušce večeři. Lívance s povidly a bílé kafe ze žita. Maruška se začala smát, koukala, jak Trdlo ve spánku cuká zadní nohou, asi se mu zdálo, jak honí zajíce nebo možná koroptev.
Na hájovně bylo stále co dělat. Byla tady poraněná zvířátka i ptáčci. Když je hajný vyléčil, většinou je zase pustil do volné přírody a v jeho práci pokračovala Maruška. Včera zrovna vypouštěla káně, které našla v lese s poraněným křídlem. Křídlo už se zahojilo, tak ho vzala opatrně do rukavic a posadila za stodolou na plot. Káně chvilku nevěřícně koukalo, hlavu na jednu stranu, na druhou a potom to zkusilo. Roztáhlo křídla a letělo rovnou k lesu. To byla vždycky taková drobná radost, když se nějaké zvíře nebo pták pouštěl do volné přírody. Tatínek by měl také radost, kdyby to viděl, pomyslila si smutně Maruška.
Měla v klecích ještě lejska šedého s poraněnou nožičkou, malého sýčka se zlomeným křídlem a moudrým pohledem jeho velkých žlutých očí. Pokaždé, když k němu přišla, tak ji pozorně pozoroval těma jeho očima. V chlívku byl kolouch, kterého opustila máma nebo ji možná mohl zastřelit pytlák. Od té doby, co srnče přinesla domu Maruščina maminka, se o něj řádně starala jejich koza Barbora, měla ho jako své kůzle. Ostatně to nebylo poprvé, co vychovala srnče. Poslední, kdo tady byl, byl zajíc, měl pochroumanou zadní nohu, asi od pytlákových želez. Maruška ho jednou ráno našla u jejich vrátek, čekal tam, jako by věděl, že tady mu pomůžou. Nijak se nebránil, když se pro něj Maruška shýbla a odnesla ho do chlívku.
Šla do Řepešínského mlýna za kamarádkou, sněhu bylo stále dost, ale už dlouho nepadal nový, tak se vypravila i s Trdlem. Ten měl radost, jako vždycky, když ho Maruška brala sebou. Už byli u řeky Blanice, kousek od mlýna, když uslyšeli nějaký povyk. Trdlo se podíval na Marušku, ta ho vzala do náruče a položila dlaň na čumák, už věděl, že to znamená, že nemá štěkat. U vody byli tři kluci, znala je, pěkní raubíři, nic nenechali na pokoji. Nějak se jim podařilo chytit veverku, ta však bojovala, chtěla na svobodu. Prvního kluka kousla, ten s bolestivým obličejem strčil veverku druhému do ruky a tomu se zakousla do palce. Kluk ječel, jak když ho na nože berou. Třetí jí v tom zmatku popadl, trhl s ní, ale veverka se nepustila, a tak vytrhla klukovi kus kůže i s kouskem palce. Sice měla tlamičku plnou, ale třetího kluka řádně škrábala předními pacičkami. Ten jí nemohl udržet, tak ji hodil vztekle do řeky. To už k nim běžela Maruška s křikem: „Jste pěkní pitomci, co vás to napadlo chytit veverku, proč jste ji hodili do vody, vždyť tam umrzne, utopí se.“ Kluci se jí vysmáli, i když jim do smíchu moc nebylo, drželi si poraněné ruce a utíkali pryč.
Co teď, Maruška chtěla veverku zachránit, doběhla k řece, ale veverka byla daleko, sice náhodou padla vedle kousku dřeva ve vodě, kterého se zachytila, ale celé tělo měla potopené v ledové vodě. Maruška se zoufale rozhlédla po nějaké větvi, našla ji opodál, naklonila se, co to nejvíc šlo, natáhla se klackem po dřevě s veverkou, kdepak, ještě kus chyběl.
Maruška ale netušila, co se dělo pod hladinou. U mlýna odpočíval mladý vodník Copajda, těšil se na večer, měl domluveno s pantátou mlynářem, s čertem z Volovického vrchu a s řepešínským kovářem, že budou večer ve mlýně hrát mariáš. A Copajda hrál mariáš hrozně rád, seděl, pokuřoval svoji zelenou fajfku a těšil se. Vyrušil ho křik na řece, tak tam hned chvátal, viděl zrovínka, jak mu žbluňkla do vody veverka, kousek od hlavy. Když se Maruška zoufale snažila pomoct veverce, napadlo ho, že nenápadně pomůže on Marušce. Nechtěl se ukázat nad vodou, měl strach, že by Marušku vystrašil a utekla by. Prstíčkem pod hladinou poposunul dřevo s veverkou ke břehu. Trdlo běhal po břehu jako blázen a štěkal, viděl vodníka pod vodou, Maruška ho okřikovala, ale marně. Vtom si nevěřícně všimla, že se veverka přibližuje, přidržela se jednou rukou mladého stromku a druhou hrábla po veverce. Má ji!.
Hned ji zabalila do kapesníku a začala ji sušit a dýchat na ni, nejevila známky života. Copajda se spokojeně vrátil ke mlýnu a ke svému karetnímu rozjímání. Vše se událo tak rychle, že mu ani jeho zelená fajfka nevyhasla. Jak Maruška veverku třela, ta najednou začala dýchat a otevřela oči. Nevěděla, že je v dobrých rukou, ale neměla sílu se bránit. Maruška ji strčila do teplé rukavice a vsunula pod kabát, tady ji bude hřát svým tělem, tady jí bude dobře. I když to bylo ke kamarádce kousek, otočila se a chvátala s veverkou domů. „Trdlo, pojď, pojď honem a nezdržuj.“ Trdlo už neviděl vodníka, tak přestal štěkat a rozeběhl se za Maruškou.
Byl Štědrý večer, Maruška přinesla ráno malý stromek z lesa a s pomocí Trdla ho nastrojila, slaměné, dřevěné a perníkové ozdobičky mu slušely. Byly to smutné první Vánoce bez tatínka. Měli vždycky na Vánoce kapra a dárky pod stromečkem. Dnes měli osolené brambory, co maminka uvařila s máslem, a pod stromečkem byl jenom jeden dárek, pro Marušku. Po večeři ho rozbalila, dostala krásnou modrou sukni na léto, s kytičkami. Měla radost, měla, ale… Trdlo začal štěkat a už to slyšela i maminka i Maruška. Zvonec zvonil a stále se blížil. Takhle přeci zvoní spřežení pana nadlesního a už bylo slyšet za dveřmi odfrknutí koně a dupání bot, ve snaze očistit je od sněhu. Dveře se rozevřely a spolu se zimou vstoupil rozesmátý pan nadlesní. „Tak vy moje děvčata, jsem tady. U nás byl ježíšek a něco tam pro vás nechal, že prý už nemá čas se vláčet až sem do hájenky. Tak jsem zapřáhl koně a hned vám to vezu.“
Pan nadlesní měl tatínka moc rád, často se zastavil v hájence na kus řeči a taky samozřejmě služebně. A když byla Maruška ještě malá, houpával ji na kolenou, říkala mu strejdo. Nadlesní začal z košíku vyndávat dárky: „Tady je puntíkatá zástěra pro maminku, tady zimní boty pro Marušku, aby jí nemrzly nohy, když jede se sáňkami se senem ke krmelci. Nemysli si děvče, že to nevím, vím všechno, mně nic neuteče.“ Usmíval se na Marušku a obejmul ji, dobře věděl, že jí chybí tatínkova láska. „A tady něco na zub,“ vytáhl ještě vánočku a obalované kousky kapra. Maminka i Maruška měli při loučení slzy v očích, něco takového nečekaly.
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 27 pro. 2017, 18:01

Mikulášská na ledě v Milevsku s krásnou čerticí. Byla to taková malá autogramiáda pro děti. :wink:
image_id: 26058
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 19 úno. 2018, 09:59

Nedá mi to, dostal jsem od jedné dámy tady z fóra moc hezkou SZ. Koupila si na Etrafice moje povídky
a udělala mi několika násobnou radost. Ta první je, že si knížku koupila, ta druhá, největší, že si jí přečetla.
Ta třetí, že nebyla líná a napsala mi.
Když mi někdo řekne, že si koupil mojí knížku, ale ještě neměl čas si jí přečíst, tak se vždy ptám, proč si jí kupoval. (zbytečně) :(
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 21 úno. 2018, 07:14

Tak jedna pozvánka na výlet březen, duben. :puffy: Kdo zavolá předem, bude i kafe i dýmka :wink: :smile:
https://knizka6.webnode.cz/vystavy/mile ... zeum-2018/
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 05 bře. 2018, 17:41

Co je nového. :puffy:

O připravované knížce.
Po napsání a vydání první mojí knížky SEDM DÝMEK A MINCÍ, ve které je 18 povídek, přišlo, jak já s nadsázkou říkám pohádkové období. Dvě knížky pohádek jsou venku a další dvě se připravují. A tak se můžu vrátit k jedné své myšlence. Použít jednu z těch 18 povídek, napsat něco před ní a za ní a mohla by z toho být knížka. Jen co jsem povídku dopsal, věděl jsem, že to je tahle.

Je o četníkovi Kubíčkovi a začíná někdy v roce 1915. Kolikrát se v rodinách dědilo řemeslo z táty na syna, na vnuka, prostě dědilo se z pokolení na pokolení, a tak jsem si řekl, co napsat příběh, chcete- li román, jedné policejní rodiny, kde se bude dědit to policejní. Začal jsem při psaní pohádek shánět a sháněl zhruba dva roky materiály a fakta potřebná do nové knížky.

Jak už jsem psal, dát něco před již hotovou povídku, začínající rokem 1915, to se lehko řekne, ale dobrá, tím jsem se dostal do roku 1860. Když už, tak už, přeci nezačnu v roce 1914. A něco po této povídce, to se samo sebou nabízí jít do současnosti. A hergot, to budu psát dva, tři roky. No, proč ne, sám jsem si hodil rukavici a sám jsem ji tedy zvedl.

Píšu přes půl roku, dnes je 5. 3. 2018, a tak už něco mám. Upřímně můžu říct, že jsem si to představoval jak Hurvínek válku - jak se říká. V knížce, nevím, možná to budou dvě, bude asi šest pokolení přímé linie, plus nějaké odnože. Když jsem měl napsaných asi dvacet stran, jely děti s rodiči na prázdniny k dědovi a babičce. Píšu dál a najednou si uvědomím, že jsem vlastně dědu i babičku nechal o pět stránek zpátky umřít. Hergot, tak kam jedou? No, něco mám špatně. A začal jsem si kreslit rodový strom.

Největší strach jsem měl z válečných období, jak vlastně fungovalo četnictvo? Jaké mělo v té době pravomoci? Omyl, dá se v tom vyznat, dá se to nastudovat. Největší guláš byl, co se týká policie, v letech 1945 až 1949, zhruba. Zanikalo četnictvo, vznikaly Revoluční gardy (RG), SNB, StB, VB, Lidové milice (LM), vznikly Pohotovostní pluky Národní bezpečnosti, hranici pomáhala střežit finanční stráž, vznikl pohraniční prapor SNB Tygr. Teprve později v roce 1949 byly konečně utvořeny vojenské jednotky Pohraniční stráže. Tak a teď o tom něco napiš, aby to nebyla nuda a čtenář se v tom vyznal. A hlavně já.

Nechci, aby se šlo v knížce pouze od případu k případu, chci tam o rodině všechno, ne jenom pracovní život. Chci tam dostat jejich trable, starosti, radosti, první lásku i tu pátou. Nemoci,

úmrtí v rodině a narození, jejich smích i slzy, co snídali, co se nosilo, jaké hodinky, co se kouřilo. Co jezdilo v té době a v tamté po ulici, co létalo po nebi, co se hrálo v kinech, divadlech, kdo vyhrál ve fotbale, v hokeji a kde byl jaký koncert. Kam jezdili na dovolenou a kde jeho sestra přišla o panenství a s kým. Kriminální příběhy (hodně kriminálních příběhů) pravdivé i smyšlené. Kdo kdy byl prezidentem, co se událo ve světě i v republice velkého, jak se v tom daném období jmenoval most, nebo ta ulice, která za dobu své existence měla tři, čtyři názvy. Zrovna tak náměstí v Praze.

Tak tohle všechno a ještě mnohem, mnohem víc, tam chci.
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod PoKlaT » 05 bře. 2018, 21:44

Zdendo, klobouček Obrázek. Vzal jsi to hodně zeširoka bude s toho "sága rodu Kubíčků" ? Držím pěsti ať je to bestseller :smoke5:
Uživatelský avatar
PoKlaT
Člen pipE-clubu in memoriam
Člen pipE-clubu in memoriam
 
Příspěvky: 2752
Věk: 68
Registrován: 24 říj. 2011, 13:25
Bydliště: Valtice

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 06 bře. 2018, 09:59

Děkuju. Začíná to jak jinak, než v Milevsku 1886 a na Klatovsku 1871, potom Písek 1924, České Budějovice 1927 a na konec Praha od r. 1933.
První Kubíček kterého zaznamenávám se narodil v roce 1841. Tak asi tak. :smile:
A bestseller? Až tam nekoukám. :think: Mě stačí, když se bude prodávat a líbit. :D
Ale jedno vím, ............. nojo, já to ale nesmím říct, to bych to zakřik. Tak nic. :palm: :puffy:
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod kovářskej » 07 bře. 2018, 09:00

:ok: koukám že nám tady pomalu ale jistě roste novej Ivanov. Nebo Vavruška. Jen ne specializovanej na středověk ale na venkovské Milevsko a dobu rakousko-uherska, první republiky a dobu vlastně "nedávnou" z pohledu dějin. Inu, dyť ta naše republika má vlastně taky jen sto roků i když mnohé rody tady v zemi české žijí několik staletí. Jeden kamarád jawař se mimo jiné blbiny a veteránský auta zaobírá i genealogií a mimo jiná pátrání jiným lidem zjistil že jejich rod je tu v Čechách a částečně na Moravě už od patnáctého století. To musí bejt masakr zjišťovat předky bůhví kolik kolen nazpět, pokud rodina nemá rodovou kroniku. Já sám končím znalostma u prabáb, který se po provdání jmenovaly Šópalová a Pinková ( takhle se jmenovaly babičky za svobodna ) ale už nevím ze které vesnice na Hané pocházely. :think: Jednoho dědečka nepamatuju, ten byl zedníkem a spadlo s ním lešení když se v Dědicách opravoval někdy po válce kostel no a druhej dědeček byl tiskař, korektor a nadšenej sokol a sportovník a umřel když mně byly tři roky takže si z něho taky pamatuju prdlajs.... pamatuju si dobře třetího dědečka, ten byl četníkem za první republiky na Podkarpatské Rusi v Mukačevu, po příchodu němčourů pak protektorátním četníkem v Holešově a v Karviné-Dolech, po vítězném únoru byl havířem protože pamatoval ještě Franc Josefa a nehodil se do moderního policejního sboru. No a na důchod chodil hlídat vězínky do panelárny - to už nikomu nevadilo že četníkoval už za první republiky a úspěšně honil lumpy asi dvacet let. Ten pocházel jako nejmladší syn ze statku z Brňan, jeho sestra Máňa si vzala drogistu, fotografa a majitele fotoateliéru ve Vyškově Horníčka, kterej padl za druhé války. Kurnik, já tady kecám jak Švejk ve vlaku a plevelím Klasikovi vlákno :palm: :smoke3:
Uživatelský avatar
kovářskej
Člen pipE-clubu
Člen pipE-clubu
 
Příspěvky: 2919
Věk: 57
Registrován: 05 říj. 2007, 08:41
Bydliště: Všechlapy , okr. Nymburk

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 18 bře. 2018, 18:58

Zase jsem na něco narazil. Úsměvné :puffy: Psal se rok 1899 "Zapomenuté"
image_id: 26278
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

Re: Knížka od klasika

Příspěvekod klasik51 » 16 kvě. 2018, 12:54

Jsem v Konstantinových lázních a dnes jsem byl v místní škole 1-5 na besedě s dětmi. Překvapilo mě, co měly otázek. :shock:
Asi 45 dětí. Při jedné otázce se nedalo vyhnout tématu dýmka, tak jsem to s opatrným pohledem na pani ředitelku dal.
Nicméně to samozřejmě děti začalo zajímat, tak jsem se zeptal, jestli můžu o dýmce říct víc. Prý ano.
Tak jsem se rozvinul :twisted: Na závěr besedy můžu konstatovat, že otázky na téma dýmka a otázky na téma pohádky,
skončily za stavu 50:50 :D :smoke5: Samosebou, že jsem měl na sobě polokošili s dýmkařem v klobouku. :smoke1:
Když jsem začal o MS v pomalém kouření dýmky, tak to zajímalo i učitelky. :mrgreen:
Uživatelský avatar
klasik51
Člen správní rady pipE-clubu
Člen správní rady pipE-clubu
 
Příspěvky: 15207
Věk: 73
Registrován: 03 bře. 2007, 15:24
Bydliště: Milevsko

PředchozíDalší

Zpět na O všem možném

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Ahrefs [Crawler] a 17 návštevníků