Přidám také trochu do mlýna, třeba to někoho pobaví.
Když mi bylo zhruba 14 let, tak jsem chodíval k babičce kolem jedné trafiky. Bylo to období totality, takže podle toho ta výloha vypadala. Co mě tam zaujalo, tak byl tabák Taras Bulba
Škaredý hnědý papír s ještě smradlavějším obsahem, ale ten pán na obrázku vypadal tak mocně a spokojeně při tom bafání. Taky tam bylo k vidění několik dýmek, značky nevím a tehdy jsem to ani neřešil. Už ani nevím kde jsem k té myšlence přišel, protože doma nikdo dýmku nekouřil, ale jednoho dne sem si řekl, že až mi bude 15, tak budu kouřit dýmku.
Jestli to bylo po sledování nějakého hrdinského sovětského filmu, kde partizán s taras bulbou v hubě a špaginem v ruce kosil proradné okupanty nebo po nějakém jiném silném zážitku vyvolaném socialistickou kulturou už opravdu nevím. Každopádně v té době se mohlo kouřit již od 15 let, pak se to posunulo na 16 a pak na 18 jako je to dnes. Za pár měsíců mi bylo 15.
Nafasoval jsem rudou občanku a hrdě jsem si šel koupit myslím že za 4 Kčs nebo tak nějak, balíček smradlavého Taras Bulby. Co bylo ale pak. K dýmce jsem se už nějak nedostal, nějak mi scházela odvaha nebo co, dokončit můj smělý plán. Měl jsem tedy doma tabáček, ke kterému jsem občas přičuchnul , zasnil se, pak ho zabalil a dal zpátky do šuplíku.
Uplynulo mnoho let než jsem si koupil první dýmku, černou pískovanou BPK. To už jsem byl dospělý muž. Po načtení něco literatury jsem se pomalu pustil do zakuřování, teoreticky vybaven. Neměl jsem v okolí nějaké dýmkaře, který by mě zasvětil. Zhruba dva roky jsem příležitostně pokuřoval. Pak jsem dýmku ztratil. Několik let byl klid a dýmka už mě nelákala, příležitostně jsem kouřil doutníky.
O to více jsem byl překvapen když k životnímu výročí jsem dostal od mé drahé dýmku. Zakouřil jsem si, dýmka se zakuřovala nic moc, už to je ale trochu lepší. Hnedka jsem si přikoupil další dýmku. Konečně až teď od určitého věku začínám chápat co pro mě dýmka znamená a začíná mě bavit. Je pro mě součástí duševní hygieny. Dát se do klidu, nacpat, zapálit a pomalu pokuřovat a přitom se ponořit do klidného rozjímání. Byl bych rád, kdyby mě takto dýmka i nadále provázela životem, abych jí nemusel nikdy kouřit jen ze zvyku, jen kvůli nikotýnové závislosti. Rád bych aby čas kouření dýmky byl pro mě malým posvátným rituálem klidu a pohody. Čas kdy muž po náročném dni sedne v poklidu pokuřuje a bilancuje svůj den a užívá si pohody. Jak zde bylo mnohokrát řečeno, doba je příliš rychlá a lidi pro moc práce a starostí už nemají čas na nejen na své blízké, ale ani na sebe. Možná je pro nás dýmka mimo jiné i způsob jak si najít cestu k sobě a jak se naučit v té dnešní uspěchané době relaxovat.
Nebo to říkám špatně a vidím v dýmce něco co v ní není?